|
PROCHÁZKA
Stárnoucí silnicí dolů postupuje
utlumený pochod stromků,
nad ním blízko, kluzce zasunuto
do valné, sklovité hmoty vzduchu
pět osmin měsíce,
za nímž je daleko vodová klenba,
jako by mu uprchla.
Zjasněný křik rozdírá dálné
chladno, ale nedojde k němu.
V úzkém profilu šedoprázdné oko
rozplývá se; v nicotu civí
nejasná rybí skvrnka nosu – úst;
kruhová leb trne proužkem
světla uvnitř kolem křivky,
ale neví nic, sťatý cesar, zpanštělý,
pozorně odvrácený v mrtvo.
Kdyby aspoň přijal z ovsa,
jenž line si ještě svitavý, okrový soumrak,
dmoucí se, zralý, osamělý zpěv,
radostný šepot mrtvých vzkříšených.
Louka; čočka dálnovidná
vyronila tenkou sferu;
roztáhla se v šeravé zámezí
pustá vojtěška, v ní se kupí rybník
soumraku, plicnatě prostoupený.
Sem patřím co dítě mrákotné,
celou noc si hrát, kalně sedě. –
Spěcháš nad mým ramenem po temenu
údolu zavilého, chuchvalného,
za chmurnou síťkou trávy,
ostrotou dokazuje mrtvost její.
Jak dlouho půjdem? Přežiješ mne.
Mnoho večerů byl jsem živ
a k světa prchání a účelu
nemám skoro co říci,
jako bývalí, marní pojídači země. –
Zdání stínu dal mi na růžový
prach, teď myslí, že jsem rád.
Měkký trychtýř sbalil ze záře,
jím se vzdaluje cize.
Netrpíš závratí z rotace? Křehce
se směji: počínám se báti.
|
|
HŘBITŮVEK
Přes širý okřín hlíny, již zčernalé,
hluchý buran se řítí neslyšitelně,
jen co hučící maska na tváři mi lpí,
jen mrazí tenkým svistem ve stmívavě
houstnoucích vrbách zmámených,
jediných. Tu počkám; oni zmenšují se
k hřbitůvku, vlající skvrny v soumraku.
Nedávný mrtvý dosud táhle huhlá.
Ale z prachu dávných jen pomyslný huk
se roní, nasládlý nicem, tupě stojí,
kácí kámen kříže mnoho let,
prostoupí zídku co šero bývalosti,
jež u zamčených vrátek v kraj se dívá. Starý,
starý ostrůvku na duté, těžké pláni.
|
|
NIC
Spousty mocně v různo hourají
bezradně; kapky střásá šustot sychravý.
Až k jádru těžce rozčísne se vějíř
a s něho vyjí zobracené ruby
hadříků sesinavělých.
Jak krásno býti opuštěn,
když bez útěchy bouří zeleň mokvavá,
když zevní svět se změní v nitro mé.
Když dlouhé, tmavé, dobré, beznadějné
kyvy mass mi přisvědčivě dají
útulnost mrákotného domova.
Nebo když ve všem vůkol prázdná tuba větru,
fučení zředěného pruh; a nicota
stojí mezi dětsky tenounkým
a vyšeptale temným tonem souběžným
jeho linky hoření a dolní.
|
|
VEČER V POLI
Neslyšný, krátký závan vrtá sluch,
jen spiralou svištivou prázdně v boltci krouží;
v bezvětří zdánlivém jen ucho šumí.
Nad jetelem hustě stojí mrtvý vzduch,
v kalném šíru titěrní roztrhané klekání.
Kraj, mísa mrákoty. I můj zrak
je šero čišící, polovědomé.
V dáli se jarým hlasem trhá mrákava,
tam dívka žene domů kravky černým lesem,
hvozdem jak smrt temným jich cinkání se plouží.
Kdo mi tu chvíli vrátí? Kdyby tisíckrát
se vrátil soumrak se závanem, lesem
i hlasem osamělým, nebude to ta.
Pak jetel sestárne a děvče v lidstvo zajde,
dál věky bude vanout marnost života.
(Řádky, 1917)
|
|
VSTUP
Kdo na zeď prudce zaútočí,
snad někdy hmotu prorazí:
Jas nesmírný pak oslepí mu oči
a zmámí divosladké obrazy.
Že zemřel za živa, se domnívaje
zří do hlubin, kde slunce duchovní
svým moudrým žárem hřejí křehké kraje
a živí tvory svatých úrovní.
Kde etherické nesčíslno duší
zmar popírá a v pravdě kolotá
a za závojem jsoucna kde se tuší
Duch nevýslovný, propast života.
Pak zas se zastře příkrov kobaltový,
tma hluchne tmou. Snad třetí den
po chmurné smrti jenom smrt mu poví:
Spi. Byl to pouhý sen.
|
|
HŘBITOV ŘEHOLNIC
První soumrak nabírají akátky,
jím houpou, chvilku šikmo ztrnuvše,
jej tepou vlnivými peřeny;
zde v ústraní, kde končí ve zdivu
všechny vánky z dálek příchozí.
Bezstínové sino řine z kamenů
a vzduchu; změněna je prostornost;
chvějné plochy, širší nežli jsou,
visí odhmotněné, průsvitné;
tekuté hrany jsou mi blíž.
Nehlasně se čechrá tráva hrobová
v jediném místě divném; vysíleno
slovo jako závan v stéblu vrnící.
V prázdných rovech má již hutný prach
jen vlhkou zádumčivost temné hlíny;
pod zemí se roní nalomená lítost.
Tu Maria Laurentina, Maria Vyvolená,
Maria Marta, Magdalena, Klára,
Maria Angela, Maria Angelina.
Jako by přišel z dálek, kde je stále vítr,
tak živý jevívá se u hrobů;
zvolna chodě zdám se krásný, šeptám:
„Nevrátí se ani tento mládí večer.“
Řinulou bledost hlubě vdechuje
to jméno myslím k jasu západu:
„Rafaelo, hledáš hlucho zahrady klášterní
a temnější, mdlivě úsměvnou prsť
zahrady smrti. Jak tajně vášnivé
srdce máš! Když se žertem děsíš,
zalykáš se tichým smíchem hrdla,
šedomodré zraky dětsky rozvírajíc,
v kterých vytrženě tryskne modrá slast,
napodobíš údiv svaté hrdličky;
však srdce hrot je lomu zvadlého.“
Sestupuji; keř suslí šeře, vánek
černavý hyne v tenkou rýhu trávy.
(Mysterion, 1927)
|
