PO PADESÁTI LETECH (K. H. Máchovi) Co řek jsi, básníku, v své temné hrobní celi, když sláva v glorii usedla na tvůj hrob, a obdiv národa a pozdní hold ten skvělý když nahradit ti měl ty strasti dávných dob? Zda divé bolesti a muk a pohrdání, jež krátkým žitím tvým průvodci byly ti, jsi lehce zapomněl a nelitoval ani, žes musil pro slávu ten život prožíti? – Jak čet bych odpověď na lebce tvojí žluté: Z ní hrůza zeje jen a nicota a vztek, a smutkem příšerným zří ven ty oči duté, a kol tvých zubů tkví zhrdavý úsměšek – jak by jsi říci chtěl, že víš, jak dál to dělá tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let – to bláto setřel dnes s mrtvého tvého čela, by živých věštců jím moh čela poházet... (Confiteor II, 1889)

V BEZMYŠLENKOVÉM HOVORU Počestné dámy tři parkem jdou, rozmluva líně se vlekla: – Vše, co jsem zažila před svatbou, já, prosím, mužovi řekla. – – Já bych té kuráže neměla – mínila druhá z těch paní. Třetí se lehounce zachvěla: – A já té paměti ani. – (Satirikon, 1904)

SÁM Sám... sám... a sám... to zdá se poslední být pravdou, již jsi zdvihl v cestě žití. Sta jich šlo s tebou za májových dní a v červnu už vás zbylo ku desíti. Pak v křižovatkách zůstal leckdo stát... Už v holých větvích chladný vítr šumí. Jdou dvě tři duše s tebou posavad, ty hovoříš – a ony nerozumí. (Na křižovatkách, 1927)