REKVIEM Tvou ruku jsem našel už chladnou Tak jsem se snažil ze všeho číst ale lidé byli kolem a všechno rušili Až potom v lese (v samotě lesa) borovice Hrbolky pryskyřice mi rozsvítila. Ta ruka byla živá a oživly naše dny V ústech poslední stopy spěchu všech lidí i zvířat Šel jsem zpět k začátku. Hořel tam těžký prsten Ne polibek ale spojená ústa a z úst do úst krev to slovo jsem těžko četl Jak zápalnice květů než se otevrou slyšel jsem tlouci srdce Že z daleka jde oheň a všechny naše omyly jsou sutiny a ničí jeho chválu A do daleka míří míza rukou že všechno je tvé a je to dláto Srpek měsíce načínal teplo druhu pohádek ve sněhu schoulených chalup A v tichu označovalo se zlato Tvou ruku jsem našel chladnou protože v tolika lidech kolem jsi byl sám smeten Neunesl jsem pro ni pomoc a odložil s tebou i tvůj stín Kyvadlo kroků V hrdle kost A oči prodaný prsten Tak jsem si přišel pro pláč který nedokončím

/ / / Dnes večer ještě jezy šly a s těžkou mincí hlídač říjen Ale už vyzvala je noc a hřebec se prohnul a zachvěl Nosními dírkami varuje krev ale už míjen Zlatoplavec je list a platí královsky ale jak žebrák potom odcházel Ty morózní plísně do všech kloboučků a stružek v louku lehly Malíř promoklý a kulhavý a že se směje to tak břízu bolí Svist asfaltu jen pryč Do očí souboje vzduch zvedly Ty samobiče vítr krotí bez citu na rozoraném poli Jen vysoká okna na západ vřou ještě léto střemhlavující sen Říci kupředu Zvraceti rozkazy jak čas je pod bičem Ty zvahadlované lži přibíjet do slunečnic motýlům do křídel Jak vybuchuje pohár letních hvězd v poslední květině Dnes večer ještě platí zlato ale tvář žírá čerň Zbabělci schoulené chalupy a ticho že přece jen musíš žít Kam zdvihnout dýku Je z ní trn Kde strhnout oheň Není v čem A spelení a spíjení zavírá žal a i ten žal je plný chuti odejít (Ne krví býků, 1974s)

	PLAVEC I Léto odkládá píseň Nahoře mezi arnykami A dole čeká potulný déšť Okny letící muškát Stísněn Ve slunci příliš velkém v hrudi a za horami Strysk vzpomínky Z jeřabin krev jak signál hlídek Čitelný pod hvězdami Minuta z hlubin. Silná a blízká jako příliv Jako vysutý most, z něhož dívka hodila kvítek Mrtvému plavci dole, který je pro ni živý
	II Na špičkách slunce usedají ptáci Je podzim (čas zteřelý) a smutkem provází je dítě Jako břeh odsouvaný plavci Pro pevninu opuštěných hnízd Diskař a letící disk (to chvění disku) a oči jsou plny jak sítě Při zátahu ryb Přepadlý stesk sebraly hvězdy, když padal list A paže plavce prošlého až k pevnině Směr otevřely a je to cesta zpět Zpět daleko vpředu. Neslyšně Se rozevírá květ Pro návrat, který je skryt V tobě Na špičkách dnů chvíle zářící jak podběl
	VII Na květech oči srn, úsvit je blízko Louka u lesa, perla a černá krev Pěšinou zvoní rosa Na rybníku je tma Až sluncem prosát Plavec vstupuje Zas celé tělo jeden průstřel zničení a vítězství Opustit (voda je dobrá). Unésti (voda je klam) Dole dno zla dno člověka Kdo roztahal až sem vězeňské zdi A z tváře slepil plakát pro duši Kdo zahnal dítě do dětství? V té chvíli tma. Tma tmy. Tma stín a stín tmu uzavřel Plavec utonul Jen rákosníček zazpíval a dvéře světlu otevřel
	SVĚTLO IV Dítě na špičkách u stolu, jenž svítí opřen o muškát A drží ruce otcovy Přebytek světla rozstřikuje oknem pták Řeč na řeč tluče křídly mezi. A přece světlo tkví a zůstává s ní Poslouchali jsme vichřice, chodily s půdy do kostí Povodně došly vysoko a podlahu bil strach A přece oči vlka z pohádky mívaly při tom naše úzkosti A jabloně se rozesmály ráno na lukách Ale pak přišel pes. Mokrý pes tulák. Hladový zlý Udice v potopě vnadily smrtí Jako když zima po kapkách obaluje vše rzí A prohry topí lží, že víc už nevynutí Až najednou bylo to: voněl chléb a světlo stolu bylo u tebe To odemykals byt a ticho vykřiklo To rychleji, než blesk tvůj pravý domov na vteřinu vrátil se A na niti jsi přešel nad smrtí a ani nevěděl, žes proměněný ve světlo
	LISTOPAD List padá dolů a vzhůru stoupá dým Koldokola dálky. Léta se vracejí V studené barvě jim květy. Zbytek hostiny Déšť padá dolů a vzhůru stoupá dým Koldokola mlha. Hroby se vracejí Teď nic jim nestíní Rybník je prázdný. Vodník spí A hlína oranic zvonice pokání Jen kdesi daleko ve vsi křídlovka zavýskla si List padá dolů a vzhůru z ohňů dým Koldokola v stožárech dálky se vracejí V studenu letí vrána. Zbytek hostiny Déšť padá dolů a vzhůru z mlhy dým Koldokola chlad. Jen hřbitovy v jásot se vracejí A s krůpějí slunce na štítu statku chocholouš zavýskl si (Sedm písní, 1976s, 1994)

TKÁŇ BOLESTI Plameny luk hoří za tebe nad nebem v kalíšcích a v houslích trav tvé rty jen tu a tam z nich světlo zalétne v tkáň bolesti čas proudí otevřen a skloněn v zrcadlo k soucestím a jak se naše setkání do nebes mění v sloup květ ožehuje oči dní kalichy zavřené, bludné kameny jar jdeme dnem bolestí odjinud postřehnuti snad jako tělo bříz jež ulétá své smrti (z antologie Krajiny milosti, 1994)