IDEA V krajině dálné strmé žily duby, kajicné mechem, zpupné výškou šumu, snil prabáj boží gigant – balvan hrubý, z pod něho ručej černou hrála dumu. V krajině dálné nenarostlo květů, ni lidí nebylo, by z vůně jejich brali, jen pýchu dubů vítr shýbal v letu a z pod balvanů prameny vždy stejně vyplývaly. Nebylo červánků a nebývalo zoře, v krajinu dálnou ptáček nezabloudil, z všech prázdných stran se slévalo bezhuké ticha moře a jenom Čas dny zdlouhavé ku trestu smrti soudil.

ĎÁBELSKÁ SONATA Puch požařiště temnou vsí se vleče nad kostry topolů, s nichž visí mrtvoly a potok otrávený bez šumotu teče žab zdechlých pln a bahna do polí. Mlýn dávno prokletý na vydří noclehárny ve shnilých olších kuropění vyčká, smích černých žernovů je zlý a jednotvárný v sny ustydlé tu stárnoucího sýčka. Je kostel opuštěn, kdys prchli osadníci a sošky bolestné juž nikdo nelíbá, ve chmurném orloji se na rafii chvící zamlklý upír volně kolíbá. Před temnou kovárnou, kde tajné byly schůze, po všem jen zbylo krve tratolisko a stopa skropená a křečovitá k struze... Jak po moru je v daleku i blízko... (Svět smutných, 1899)

	NA GRIEGŮV „EROTICON“ Mír ospalý... A jsme tu sami v lese... Tvých očí záhrobí ti závidí jen laně, tmy korunami pozdravení nese ohromně sladký, bledý Anděl Páně. Dej mi své ruce, já je temně skropím, hebounké, slabé jako růže z ledu, jak bílé boky poraněné kopím svou krví hříšnou, kterou na rty svedu. Jde Anděl Páně v šumu zpátky kolem... – zvon skleněný tak s klenby stržen kvílí – a uzří omdlívat nás velkým, slastným bolem a tajemstvím: Jsme dosud? Či jsme byli? ...
	UPRCHLÍK Na stezkách zbojnických, jež v temnotách se kříží, kde v běhu vyjí vlci hladoví, podivný divous sroubil černou chýži, beztvárnou jako kámen hromový. Hvozd zemdlen hřměl a na vše strany od ní bublaly dutě skryté síly vodní; jak tábor spící, skrytý do skály ve shnilých jamkách houby mžikaly. Bylo tak mrtvo... V žádné lstivé léči zvěř nekvílela nikde ubohá i nehrozilo žádné nebezpečí, než ztravující blízkost u boha.
	MELANCHOLIE Za půldní sychravých se nelze trpčej smáti, klec nebe nemůže líp uzavřena být, jen samot zrcadla můj smutný úsměv vrátí, neb míň než úsměv nelze navrátit. Ó, dlouhé deště v ten čas musí zráti, v stu kapek kalných stesků rovněž tolik, bez cíle, schýlen jme se ubírati přes hory doly krásný melancholik. (Klekání, 1900)

TICHO I vyšel. Ticho. Půlnoc byla. Však co mu bylo do ticha? Tam v dálném lese churavila dnes divná píseň kulicha. I vyšel. Ticho. Jen to pění. Kdo zůstal v lesích? Hola, hej! Jde černou klenbou kymácení vždy pomalej a pomalej. Kdo? Nikdo... Hola! Jen ta sova tam v dálném lese churaví... I vyšel. Ruka úbělová a černá rána do hlavy. (Pod tíhou života, 1909)

ZÁPAD Žeh slunce rudý byl, jak z borovic by masa se v troucheň mechovou proud krve hojně lil, žeh slunce břitký byl jak dýka, která drásá, již v ňadra sněhová kdos prudce ponořil. Jak granát rozteklý ve vlastním lichém žehu, jsa v ohni průzorný a bez příměsí čist, střel hájem u večer svou zmírající něhu, až zhasnul utlumen jak v druze amethyst. Stem šípů ubledlých však zasáh' srdce jedlí, jed spánku vetknuv do košatých hlav, a vzdechy sov se do tišiny zvedly, jak tajemství by vála na pozdrav. Jen tichá chůze srn jak nesla by se plavně, sled rythmického dění po lese a dlouhá rána z myslivecké hlavně jak zoufanlivý výkřik ozve se... (Dědictví, 1923)

HŘBITŮVEK Je poledne. Stín v parnu nepohne se, jen jíva bílá neslyšně se třese,        jsouc výhní jata, na plném žáru mramor prudce sálá, teď hýří ohněm i ze svého mála        soch stará zlata. A vůně kytic obsažná a těžká jak oblak zhustlý na témž místě mešká,        by dech ji přijal, jed, který smrti příchuť dává skvělou, v takové moci kolem sebe stelou        výrony fial. Vzduchová výheň. Smutně zvučí včely. Nelze už nikdy suché imortely        napojit medem. Umíme zemřít, vejít v tyto sady, tichounce ležet v režných travách tady,        žíti však nedovedem. Na horkém písku ani krůček živý. Zrození v temnu. Život uhrančivý,        Smrt jenom sladká. Fialy dýší, odumřelé z vedra, tam, kde jich vůně obzvláště je štědrá,        leží má matka. (Hory a doly a lesy, 1931)