CHVĚJE SE MI RUKA Proč se jen pláče při bolesti když každá úleva tě vrací zpátky proč se jen pláče jaké je v tom štěstí ach ano pláč je asi pro šťastné Opravdu chtěl bys někdy plakat Déšť na římse to je ta pravá nota máš mnoho starostí jak skončit tento den když okno otevřeš zima tě rozdrkotá ty nevíš k čemu teplo je k čemu je déšť co ti to říká Ach teplo to je býti unaven a déšť jsou housle pro básníka ale ty nevíš k čemu ještě hrát když nikdo nepřichází aby slyšel a čísi hlas ti říká tiše že čas je skoncovat

O ČEM VÍ TESKNOTA V přestávce mezi životem a tam tím kocourek s kamenem až na dně rybníka pomalu vražedné andílky polyká a tam to nepřichází tam to má vždycky čas Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí Co přivázali mu to tíha nazývá se a luna již měl rád do vody nahlíží a udivena zdá se že na ni nemůže zamňoukat neboť má oči obráceny jinam A pije pije zvolna jako by se kál za všechny stehlíky které dřív mordoval za všechny okapy po kterých s deštěm běhal za všechny kočičky na které zapomíná v přestávce mezi životem a tam tím co jde tak pomalu jako se chodí spát když noc už minula a chtěl bys věčně spáti bez pomyšlení na návrat (Čítanka jaro, 1939)

NA PLNÝ HLAS Já nejsem prach! Lampa ať za mne svědčí, lampa a světlo dne. Povětřím víří smrt. Předstírá nebezpečí. Smrt, lůno neplodné, víří a zmítá se. To ona obrací se v svou prvou podobu, to ona překřičet chce hlas, jenž zní jí cize, to ona s úděsem se klade do hrobu. Zahrady pomřely. Je zima. Z jejích dlaní dech jedu upíjím. Pálí jak kořalka. Ó Bože, Bože, slyš, přes všechno otloukání nebudu dobrá píšťalka! (Cesta k mrazu, 1940)

V NOCI Chléb modliteb je vyžebrán. A noční vítr ponížení divoce píská. Na sebe jenom svítíte, světla. Tryznu, jež trýzeň uspává, na čela temně hraje déšť. A o tón hlubší hlad nechápe oběť, marnou, nejmarnější, jíž za smrt životu a lásce upsal ses. (Ohnice, 1941)

TŘETÍ ... Ó, není samoty! A ani lásky není! Dívky spí na ložích a jejich lože lžou! On vstoupí, ztěžkne je, strašně je rozplamení jakousi propastnou a slepou modlitbou, rozváže řeménky a všechno pozotvírá, tam, kde bys dychtil pít, palčivost zanechá a duši vyplení, až nechce nic už, sirá, než zapomenout sen. A to je útěcha. – – – – – Byl jeden převozník. V kraji, kde není mostů, převážel pocestné na nedostupný břeh. Měl dům a pevnou loď. Říkal jí: pohleď, rostu, když ruce ponořím do proudu ve veslech. Co o něm věděli ti, co se nevraceli! Co o nich věděl on! Co řeka! A co proud! Jen to, že prostě je, že na chvíli ho zřeli. Jen to, že musili přijít a odplynout. Přišel jsi také ty. Tisíce tudy minou. Po ničem neptej se a dej se převézti. A zaplať poplatek. A mlč. A nad hladinou nehledej pravou tvář své dávné bolesti. Už brzo vystoupíš a loď se zase vrátí. A půjdeš kupředu, vším vzadu podveden. Cosi je před tebou. Je pozdě umírati. Rozvědky obzoru říkají, že jde den. (Elegie, 1946)