František Pečinka


HYPER–PLEINAIR

Je poledne. Zář stříbrná se sněží
s oblohy žhavé, ve vzduchu se třese
a těkavé to, břitké světlo leží
na mezích polí, na ospalém lese.

Jak bílý prach když všecko obestýlá.
Křídový nádech na pole se sází,
silnice pálí a je celá bílá,
i střechám domů vlastní barva schází.

Potoky vyschly už a nános bláta,
kamení vápnem z daleka se bělá,
ta zeleň luk je suchá, jedovatá,
jak světlá měděnka by na všem lpěla...

Toť zvláštní cit. Vše ze sádry být zdá se,
vše strnulo... Ah, podivná ta chvíle!
Tvé oči umdlely v tom bílém jase
i v tobě vše je křídově tak bílé...


HŘBITOV ZA MĚSTEM

Jen hroby, hroby s nápisy a kříži,
zelený smutek, plačících vrb pruty
a černý mramor, v němž se věčně shlíží
svítilny plamen, měsíčků květ žlutý.

A z trávy časem vzletí motýl líně...
A ze všech koutů resedy dech stoupá.
Tam šedý křížák na své pavučině
jak malá lebka umrlčí se houpá.

Hle, na zeď světlé akáty se chýlí,
zelený závoj břečťanu s ní splývá,
a sem tam stojí smutný anděl bílý,
jenž někam v dálku přes hroby se dívá...

A dáma jakás nedaleko dveří
se modlí nad rovem... Je krásna asi...
Zříš jenom vlasy, jak je vítr čeří,
jak jantar žluté, nekonečné vlasy...


/ / /

Tak po všem tady, po rozkoši jara,
a z přízně společnosti, žhavých půtek
zbyly jen přece hnus a hořkost stará,
kout samoty a odtržení smutek.

Sám sobě zbyl jsem. V sobě se jen ztrácím...
A už si připadám jak dům, kde žije
zoufalec sešlý, jenž v spár resignacím
dal v sled i hrdost nepodajné šíje.

A onen dům má stěny vyvětralé,
kde zaprášené pavučiny visí,
ni obraz... dům je bezezvuký stále,
den dušičkový v jeho tmu se mísí.

Že venku ještě bouře dál se nesou,
zoufalec pozná, když se na zeď dívá –
ty pavučiny víc a víc se třesou
a každá prach svůj na podlahu schvívá...

(Dojmy z Paky, 1897)


ODCHOD

Jakýsi šedý omrzelý svit
v tvou samotu i do duše se vkrádá,
a 'být či nebýt? Nebýt nebo být?'
dvé hlasů zmateně se v tobě hádá.

Vše lhostejno, co kdysi bývalo.
A není vzletů, není inspirací.
Dřív aspoň v duši cosi zoufalo.
Dnes i ta bolest všechno kouzlo ztrácí.

Víc nezabolí život zmařený.
Jen jeden pocit ještě v tobě zůstal,
že třeba vyrvat svoje kořeny
z půdy, s níž těžko po léta jsi srůstal,

odejít v lesy, jak kdys Seneca,
své tepny otevřít a s klidem zříti,
jak do trávy krev zvolna odtéká,
jak odtéká s ní marné tvoje žití...


ŠEDIVÝ DEN

Těžce se vleku, mdle, jak po nemoci.
Je prostor prázdný, bez tajemných hlasů.
Jen popel padá... Není dne ni noci.
Ničeho není, necítit let času.

A jen ta šeď se sráží na obzoru.
Vše je tak nízké, přikrčené k zemi,
bez barev života a bez výkřiku, vzdoru...
V tmách věčnosti tak úzko nebude mi! –

(Vlčí mák, 1917)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist