SAMOTA Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozžhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem. Jest žertvou na oltáři chrámu Ticha, jehož základové jsou z bolestí a zdi, žebra, klenby a věž z nadějí a rozbité vitraje z útěch. Sama pak též jest ticha jako perla, a byť byla spalována, skoná teprve v Den poslední. A takovýto chrám chová každý ve své duši, kdo poznal, že jest sám, podle obrazu Toho, Jenž Jest. V každém tom chrámě, jako v arše na vodách opuštění, jsou duše zvířat, a věrně se klanějí Tvůrci. Vedle žertvené dívky pak jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan zápasí o ni, někdy podléhá ten, podruhé onen, ale druh druha zahubiti nemůže. (Rybí šupiny, 1922)

ÚZKOST V tmách ozvalo se zalkání, smrt černé kočky volat slyším, jíž nikdo živý nepomáhá. Strast k srdci se mi naklání, tvář bledne hlubinám i výším a někdo na ruku mi sahá: mám bílé kotě na dlani, oddané důvěře a tiším, květ oblaku a hrstku blaha... Jsme dvěma ostny prokláni, smrt útočištěm je vždy bližším, naděje jako smrt je naha, kdo kterou spíše oděje? Cos trne v každém setkání nás, smrti, nás a naděje.

/ / / Duši hostí listopad chudobou a písní deště. Mráz už z opuštěných lad zavolal, a nejde ještě. Vítr klepe na vod sklo. Světlo mezi dvěma mraky jako klíč se zablesklo, tajemný a křivolaký. Brána tmy se zachvěla. Oblak po oblaku sahá. Svítí v dlani anděla děsem zkřivený klíč blaha. (Setba samot, 1936)

O KOLEDĚ Vytušenou přítomností samota se prolíná. Přílivu jest hodina dalekých a plachých hostí. Ořechy jsou na ubruse. Kočky stín ztich na stěně. Prosvítají růměně tváře jablek, zimní, rusé. Nepřítomní zapomněli. Stesk už mnohých nehledá. Jizbou voní koleda. Nezření se o ni dělí. Přístav utajených říší čekání tmu odívá v slibů roucha zářivá. Kdo je sám, vždy kroky slyší. (Pieta, 1940)

STOPA Zachvěl se krajem první sníh, veliké hvězdy do haluzí kreslí. Slibuje radost dětských Půlnočních těm, kteří tíhu touhy nesli. Díváš se. Duše neví kam, v plachosti pátrá, popaměti kráčí, vrací se věrně k žalu pasekám po vůni listí, po pěšince ptačí. Pěšinka ptačí náhle ustává, pták vznesl se a zůstala jen bílá, bolestná krása, divá dálava, v níž stopa Návratu se objevila. (Podzimní motýli, 1946)

STÍNY Opředlo pavučí vlaštovek hnízda (na prsou odnesly nám jitřní rdění), zčernalá lampa šeptá a hvízdá o setmění a rozzáření. Chlév jitřní, tma je odlesky zkvetlá, tu otep svitne, tu jesle, tu hlava, kol beder krav lnou stíny a světla, jsou jako telátka tmavá a plavá. Do slámy lehají pod černé žlaby, důvěrně tulí se v crkotu mléka. (Rezavá kočka, již pěna vábí, přede a hledí, líže se, čeká.) Tma je, v ní lampa, sloupy se tratí ve třpytu rohů, koutů zastínění. Smrtelným očím těžko rozeznati, co zemí jest, a co již není. (Sníh na zápraží, 1969)

RUE L ... Den není daleko. Zamženou ulicí jdou děti pro mléko. Neznají denici. Jsou ráji nablízku, netouží po ráji. Po zlatém penízku si z oken loupají. Ulice zhasíná se světly v dlaních dětí. Ztrácí se krajina do zásvětí. Nám ještě zbyly tu dva v oknech oboly v mlhavém úsvitu, v ulice údolí. Ty už si odnesem do dálky zakleté za vodou, za lesem, v šepotu: lait, Lethe... (Mráz v okně, 1969)

SVATÝ MARTIN Sníh na plášti, sníh na plotě, led ve vlasech a na kůži, na naději, na nahotě. Na zakletém dnů záluží. Sníh padá na hlad člověka a na kameny vystydlé. Na hlavu psa, jenž neštěká, do peří vrabcům na bidle. Mrak slíbil. Teď se chumelí. Sníh odívá a nehřeje. Noc. Naděje se otměly. Sníh voní. Voní naděje. Půl pláště. Visí kde visí. Na žeber mříži. Na kosti. Na zakopané radosti. Půl pláště. Radost najdi si. Prst bílý píše na střechy váhavé zvěsti o ráji. Na přeťatý plášť útěchy žebráci hustě padají.

ODLET VLAŠTOVEK Odletají vlaštovice, mlh a strnisk temné svíce, šípy černých plamenů. Pod střechou a nad pěšinou v krvi namočenou třtinou kreslí Amen na stěnu. Oči léta. Bolí. Hynou. Nevzpomínej. Vzpomenu. Uletěly. Už ne naše, hřeby v očích Tobiáše, stébla z hnízda, střepy z bláta, touha v síti stínů jatá. V tůni ryba uzdravení. Tma je v síti. Ryba není. Odletěly. V polích stohy sezlátly a v chlévech stlaní, Ezaunovo požehnání, hrstě slámy v přítmí dlani. Osiřely v chlévech rohy, pokácené otazníky na čele krav, křivé dýky, půlměsíce zjizvené. Lampy zhaslé. Ještě ne. Ztuhlé lokte rohů v stáji nikoho neobjímají, po někom se ještě ptají. Bílá světla spadaná, sliby stydlé do rána v slámě s otlučenou duší. Němota, jež z kleneb stéká, sloupů s košilemi z mléka, sloupů v plášti z plísně muší. Sloupů stromů. V ráji kvetly. Čekají, až zima setlí. Čekají, až zkameněly. Čekají. Už na anděly. (Odlet vlaštovek, 1969-1971, 1980s)