KDYŽ SI ŽENA PERE PRÁDLO Každý večer, sama nad umyvadlem, neustále a neustále si přepírá svoje kalhotky, svoje rukavice, svoje punčochy, podobna nejmenšímu z oněch pestrých podzimních ptáků, kterého před chvílí jakousi náhodou střelili bročkem do srdce a on to dosud neví. A protože to dělá už asi tisíc let, kalhotky se rozpadávají, očko na punčoše už nemá kam běžet a ona začíná stárnout. Její obličej je nyní nesmírně drahá perokresba, kterou nelze reprodukovat, neboť vrásky jsou zatím sotva viditelné. A mnoho mužů ještě zatrne úzkostí, až ji uvidí nahou. Ale to už je zbytečné, to už je zbytečné. To už je onen banální smutek bez konce, smutek v mýdle, smutek ve vodě, smutek v sinavé bělosti krémů, to už je vlastně samota, malý broček, dozajista smrtelný, a ona to dosud neví. (Venuše z Mélu, 1959)