Marek Stašek


VÝCHODNÍ CÍP RYBNÍKA
který se táhne až k lesu
zamrzá vždycky nejdřív
jestliže zima pak nepoleví
jsou stopy zvěře a ptáků
v navátém sněhu na ledě
ještě po několika dnech
dobře čitelné
jenže dojít až tam
po rozlehlých bílých lukách
by vyžadovalo
překonat v poryvech větru
velikou dálku
vzdálenost
jež se rok od roku mrazivěji
a hladově zvětšuje


PATŘÍ
v neoholenou tvář
starce
sešklebená útrapami
bolestí
na polštáři
čpícím desinfekcí
potom hrubý písek
křupe
pod podrážkami bot
keře stromy a stavení
se v dešti
míhají za oknem vlaku
moci bez ostychu nahlas říct
„Nebesa!“

(Fasety nebo spirála?, 1997)


CESTU
už rozleptává soumrak
a paměť
jako trest
koho bohové nemilují


NA DIVÁKY
i do kulis sněží
a Smrtka
dohrává roli za Kašpárka


VIDÍŠ TU RUDOU
rzivou rýhu na obloze?
prcháme jako myši
úzkou chodbou
do sklepa
kde potom jako ptáci
okýnkem
šilháme k nebi


DOJDEME POTOM NA NÁMĚSTÍ
kde bude
pouze prostor
domy ne
ani město tam
není

(Pokus o sedmdesát textů, 1999)


PŘÍLIŠ DOBŘE JSME VĚDĚLI
kam cílí naše kroky
pak jsme to – naštěstí
zapomněli
rozpadající se paměť
Lest která nás nahlas smiřuje s tím
že jsme ještě naživu

(Vidět?, 2002)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist