|
VĚTY II
1/
Něčí ruka
tě vynese a odsoudí
hlídat se všemi
ostrými života
pohozenou rouru od kamen,
vysloužilé křeslo panských neřestí,
zapadlý hvizd lokomotivy
(zrovna teď vyjekla,
jako když má
na trati mrtvé dítě)
a k tomu všemu
to prastaré divadlo západu
(říkáš si vždycky,
pro koho bude hrát,
až všichni
diváci odejdou)
a rejdiště myší
(že jim tu není zima,
ale asi
jim stojí za to,
ten život v samých houních).
Čtyři muži,
jeden, co naříká
nad tím časem krvácejícím z oblohy
(jako by ho sám
nezabil ještě víc
už tím, že...)
druhý, co naříká
nad tímhle kusem oplocené půdy,
tady je nejlepší,
jaká je u nás,
jsem přece odsud,
támhle z těch světel
(jako by nečekal
tu černou ornici vedle,
týž los příštího hřbitova),
třetí, co nelituje
ani těch čtyř roků
(dva, ty se odkroutí,
ale když táhne třetí,
to už je o zabití, a stejně nelituju
toho půllitru v držce),
čtvrtý, co ví
naprosto přesně
co se zítřkem
(deset dvanáctek
a štětku, aby tam jel).
Proč ten,
co míchá kartu,
vynáší právě
tyhle čtyři?
Jakou hlídku to staví?
A kým ji vystřídá?
|
|
5/
To nemají strach,
že duchové padlých
za noci jednou vstanou
a začnou s nimi
zuřivě naposledy bojovat
na život a smrt?
Dáváš každý večer
do misky trochu své krve,
díváš se s radostí,
jak rychle pijí,
jak se strkají jako psi.
To je báseň.
|
|
9/
Teď už víš,
jak se to dělá,
teď už to víš:
svlečeš se do naha,
ale nemusíš,
stejně nás všechny vysvlečou,
lehneš si jako ke spánku,
ale nemusíš,
stejně nás všechny položí,
můžeš vzít do ruky telefon,
ale nemusíš,
stejně to všichni uslyší.
Teď už víš, jak
se to dělá,
teď už víš, cos
to dělala,
rok co rok, den co den:
„Myslel jsem, že se učím žít,
a přitom
se učím umírat.“
Svlečeš se do naha,
lehneš si jako ke spánku,
odleješ svoji masku,
která se do tří dnů zkazí.
(Malé rekviem)
|
|
VĚTY IV
1/
Pokaždé
to skončí stejně,
když rozsvítíš
a zapomeneš zavřít
okno dokořán:
zděšená můra bije
do bílých zdí
a stropu nad hlavou,
až tě začne mrazit,
jak se to podobá
tomu, co znáš.
A nepomůže
nic, ani útrpnost,
ani láska: i v hrsti,
která ji nese k oknu,
to hebké, křehké tělo,
ta hebká, křehká duše
dál sebou tluče,
až se utluče.
(Noční můry)
(Věty, 1977s)
|