ZAJETÍ VII A nyní, bylo-li krásné pozbyto, je prvně obludným a děsným, dvojnásob silným je a nepřemožitelné tísní mě svou vládou; a nikdy jsem se tak nesmál nad ubohostí žití jako teď, v jakémsi nevděčném smíchu nad jeho soucitnou ironií, kdy vyhlouben pro zánik ochraňuji se tvým zůstáváním, a roztroušen do mlhy, v níž bych se ztratit chtěl, tě zářivou potkávám jako něžné ohraničující světlo, kdy polovice sama, ještě tvým odchodem rozpůlen, zamrzle smutný a v melancholii, která mi krade zemi, nadarmo a přece v bolestech rostu až k rušící mě úplnosti.

SVÉ ŽENĚ Krouží tvá ruka tak lehce, jak by vyzvídala na světle růst sebe. A když, z oblouku vylovena, prolomí se do mé, tak dávné ztráty, jež hořce zabydlily prázdna, se vteklé síle něhy uhnou. To drobný úlek z nich, že jsou nespočtené, vystydá v zažehlých šelestech daru, pak zmizí. Na ústech, daleko před slovy, za která nyní ty se chystáš k políbení, kýve se bíle tvůj dech, až něco zceleného je už na doslech. A, zas navrátiv se k tobě, mým je vdechnutím, že není ničeho už třeba. Tvé bledé tělo je jitřní výkřik luny, mé vyčištěné dlaně němý stisk je vyčkávavě plní jizvami studů. Než přejde smutek, že jsme bez poskvrny, vyslechneme, jak hoří krev; a ona se v příliv nerozvlní klamajíc, vděčná, svá určení. Pozbýváš oči, neboť jsi ve mně obnažena. A odvždy loupeživá smrt teď drží ukázněně pauzu, vážná před tím, že zabolí i, když mimo nás je odtažena země. A my, neroztrpčeni ze své nevinnosti, šťastně nevolní, padáme do lusthauzu, nanejvýš mírní padáme, lehounce a jemně. (Přepadání, výbor, 1994)

	ČESTLICE Den se vyčerpal. Sama samotná je vesnice, zavřená. Stromy přicházejí blíž k svým spadlým plodům, jejich koruny bere si tma, jež do nich padá, já s ní. Rozevřenými vraty provádí anděl poslední dítě, na návsi kamenný světec odchází do svého stínu s belhavým psem; takové ticho jim napomáhá, jet i mně. Rozsvícená okna již odtáhla od cesty domy, nad farou sykla panenská jižní hvězda. Z kopřiv vstává ještě chodec s kohoutem na rameni, u kostela strčí ho pod kabát, a zahne k vám... Hospoda není tu, už nikoho nepotkám. Více je hřbitova, jeho zeď přisouvá obzor až doprostřed vsi. Vezu si kříže ven, silnice mírný má sklon, vede ji alej. 22. září 1994
	SLUŠTICE Tomu kováři z Křenic vytrhl se vraník, dávám mu jméno Květen. Přes vzduté údolí skáče, přese mne shrbence, ve žlutých polích má družku. Pasoucí se slunce ji vodí, samo je k početí, k slehnutí stáj. Pahýly obrostly, měknou, a již není oč odřít si oči, teď lnou. Neztěžkneš, když nadechneš oválné: být. Z opratí sebe vypřáhlý utáhneš, co s tebou smýká, a abys to pojmul a zvedl, najde tě právě stvořený rybník; pozvolna k němu sjíždíš, udiven. To je ta výslužka, že podpůrná převaha všeho, převaha pout. Nachová denice – kostelík zdejší – hází ti ze špice tisíce lan, uzluje kraj, jenž svítí. Poslední podoba, již samota v cestách ti dá, je nezkrotný jásot, první tvé zdráhavé děvče. 6. května 1995
	MALÝ ÚTRAPOV Nastaly deště, nemoc. Tu v pokojíku objíždějí mě cesty, a všechny naráz, abych se na nich potkal. Vždyť už se neznám. Hospodské v Květnici nesou mi pivo a rybu, ta snědá chvilinku postojí a říká: Vy jste snad blázen, takovou dálku! Co kdyby pršelo? A do rybníku vsype slunce svou sytou zář. Vlastně jsem neviděl nic. Co spatřilo mě, zůstává stejné, kudy jsem projel, zanesl stesk na jinou zemi, dívenku ze sna. U Královic málem mě přejeli, u Zlaté sníh a tma mě zprostily sebe, jinde se smáli, až bych se propad. A já jsem to nebyl, kdo stoupal do vršků, teď už to vím. Ruce mám zase hladké, slabé a hladké. Dnes dlouho svítím, do stěn prokvétá májová řepka a voní, oslík ze smetiště mě houpá, tulák pes večeří se mnou, sešlý. Kdybych teď umřel, jenom bych odjel tam, kde jsem se zastavil a zíral a byl spojen se vším: také jsem nebyl to už já. Má žena vedle dýchá, těžký den objal ji za mne. A ještě ty pozdravy, od dětí, opilců, turistů, cikánů, starců. To je má almužna, kterou ti, Ježíši, dám, až píchnu naposled duši. A co ten roháč a žabky a motýli z dalšího jara, pozná je tráva, která mi vystlala oči? Mé tělo vjelo do slepé cesty, povleču své kosti prachem z těch potkaných končin. 18. října 1996 (Objetiny, 1997)