Karel Zlín – antologie Vrh křídel – česká poezie (nejen) 20. století

Karel Zlín

TAK JAKO MASO ZDRHOVANÉ

Tak jako maso zdrhované
smyčkou, vše uvnitř promodrá.
Hledej svou tvář v tom, co zde vane,
když končí započatá hra.

Na máry kryté zmrzlým prádlem
padá list. Co chce rozestlat?
Sen jako pavouk za zrcadlem
tím, co zde chytí, bude zrát.

8. XI. 1966

TO JE TA CHVÍLE

To je ta chvíle, kdy se kámen dere
vanoucí tříští, dlouhým svítáním.
Zeď zpívá svoje miserere,
ty schýlen spolu s ní.

Hluboko ukryt nikdo neodpoví.
Věc věci přiblížena umlká.
Tiše se sesedají krovy.
Pavouk tká.

6. III. 1966

NAVEČER

Navečer
mezi náhrobky morového hřbitova
přiklekne k rovu močící žena.
Kolem kamenných andělů vleče se mrzák.
Mrchožrouti
září ve spadaném listí
a z vysokých oken opuštěného domu
na protější stráni
vyhlížejí stařeny.
Ramena
už teď jako by se chvěla
pod příštími nárazy.
Vždyť objeví-li se v zákrutu mezi keři kočár,
bude to jen proto, aby vozka,
popotahující uzdu lišejníkovým koníkům,
naposledy roztřásl
čísi pouhé maso.

9. VIII. 1965

(Hledán, 1969)

DŮM DRUHÝCH

Tiché volání, zastřený hlas, který zde zní,
doprovázíš šepotem.
„To zde je dům druhých,“ říkáš
a přistupuješ k oknu. Víš:
vše, co ti patří, jsi svěřil pohledu
objímajícímu obzor.

Charenton, 20.00, 12. VIII. 1977

MILENCI

Vedle hřbitova vepřinec.
Červy rozvazovaný měšec pohlaví.
Pot na kostech, nasáklých černým kvasem, ještě vře.
Už jenom zápis v mase o ní vypráví.

Sloupnuta z čela, kůže lbi
přes otevřené oči visí.
Domilováno: na skoby
pohledů prázdných svou tvář zavěsil jsi.

Praha, 19. III. 1970

(Dům druhých, 1979e)

antologie české poezie

	TAK JAKO MASO ZDRHOVANÉ Tak jako maso zdrhované smyčkou, vše uvnitř promodrá. Hledej svou tvář v tom, co zde vane, když končí započatá hra. Na máry kryté zmrzlým prádlem padá list. Co chce rozestlat? Sen jako pavouk za zrcadlem tím, co zde chytí, bude zrát. 8. XI. 1966
	TO JE TA CHVÍLE To je ta chvíle, kdy se kámen dere vanoucí tříští, dlouhým svítáním. Zeď zpívá svoje miserere, ty schýlen spolu s ní. Hluboko ukryt nikdo neodpoví. Věc věci přiblížena umlká. Tiše se sesedají krovy. Pavouk tká. 6. III. 1966
	NAVEČER Navečer mezi náhrobky morového hřbitova přiklekne k rovu močící žena. Kolem kamenných andělů vleče se mrzák. Mrchožrouti září ve spadaném listí a z vysokých oken opuštěného domu na protější stráni vyhlížejí stařeny. Ramena už teď jako by se chvěla pod příštími nárazy. Vždyť objeví-li se v zákrutu mezi keři kočár, bude to jen proto, aby vozka, popotahující uzdu lišejníkovým koníkům, naposledy roztřásl čísi pouhé maso. 9. VIII. 1965 (Hledán, 1969)

	DŮM DRUHÝCH Tiché volání, zastřený hlas, který zde zní, doprovázíš šepotem. „To zde je dům druhých,“ říkáš a přistupuješ k oknu. Víš: vše, co ti patří, jsi svěřil pohledu objímajícímu obzor. Charenton, 20.00, 12. VIII. 1977
	MILENCI Vedle hřbitova vepřinec. Červy rozvazovaný měšec pohlaví. Pot na kostech, nasáklých černým kvasem, ještě vře. Už jenom zápis v mase o ní vypráví. Sloupnuta z čela, kůže lbi přes otevřené oči visí. Domilováno: na skoby pohledů prázdných svou tvář zavěsil jsi. Praha, 19. III. 1970 (Dům druhých, 1979e)