Vrh křídel
Antologie české poezie (nejen) 20. století

 

Vladimír Nárožník   (1939–2002)

CANTO

Zas z hrudi vylézám, bronzovým pohřebištěm sténám,
na ulici se opouštím, nepobízen pronásleduji den:
ale v tomto příběhu ty už nemáš roli; ztratilas kostým,
na fóru rozbita světla, parlament s hanbou rozehnán,
záclony shořely, kladeš si otázku mám nebo smím?

Alternativu toho pekla neznáš; verše se prodlužují, poezie nudí.
Vybrali jsme vklad, uvrhli se v něco snů, rány si zasadili.
Ale teď už každý sám: sám ustavuji tupý systém, ruším jemný řád,
v bolesti se przním, zaměňuji klíč, v mozku hledám rým;
být čistý aspoň v básni, páchnout dědictvím.

Sám sobě notářem, ověřuji svitky zašlé v čase,
sám sobě svědkem, dosvědčuji krach. Ty ale ne:
když už tu takhle ležím nad kovovou vodou, s vyhládlou idejí
a podvázaným hrdlem, vykašlávám canto, hledám kapesník,
dávno služby zproštěn, už jen poezie pochlebník.

Tak ty tedy ne. Radost z rozhodnutí, leklá ryba šedé práce,
inventura forem. Ty ne, amazonko: na pobřeží čeká nový ženich,
mořský šál ti vlaje od zápěstí; hlava rodí nová substantiva,
nepokorná zvěř se svíjí hladem, opera vychladla.
Jak ale zbavit báseň řvavých barev divadla?

Ještě snad vymyslet jednu či dvě písně, oslabit srdeční sval,
zmást útroby a ponořit se v klíční kost. I to by bylo dost;
hledím na film, v kterém prodléváš, zástupy masek, katechismus mikrobů,
tvoje hravá něha zrána. Nesvobodný blb: Bermudy, iluze, fraška.
Prachy se hrnou, proč je ale nenávidět.

Přemítám, přenáším váhu na druhé chodidlo, křičím, čtu znova.
Přivírám oči, naslouchám kastrátovi. Ty také: nezrušitelné vlastnictví
už máme v sobě, v hlenech, genech, v době. Canto se hroutí,
báseň imituje; kyanid žurnálů rozžvýkávám, žvaněním trávím,
do noci vyhlížím z okna, koriguji všivý vztek. Protest je absence slova.

(část cyklu)

(Básně, 2003)

TOPlist TOPlist