Vladimír Nárožník   (1939–2002) CANTO Zas z hrudi vylézám, bronzovým pohřebištěm sténám, na ulici se opouštím, nepobízen pronásleduji den: ale v tomto příběhu ty už nemáš roli; ztratilas kostým, na fóru rozbita světla, parlament s hanbou rozehnán, záclony shořely, kladeš si otázku mám nebo smím? Alternativu toho pekla neznáš; verše se prodlužují, poezie nudí. Vybrali jsme vklad, uvrhli se v něco snů, rány si zasadili. Ale teď už každý sám: sám ustavuji tupý systém, ruším jemný řád, v bolesti se przním, zaměňuji klíč, v mozku hledám rým; být čistý aspoň v básni, páchnout dědictvím. Sám sobě notářem, ověřuji svitky zašlé v čase, sám sobě svědkem, dosvědčuji krach. Ty ale ne: když už tu takhle ležím nad kovovou vodou, s vyhládlou idejí a podvázaným hrdlem, vykašlávám canto, hledám kapesník, dávno služby zproštěn, už jen poezie pochlebník. Tak ty tedy ne. Radost z rozhodnutí, leklá ryba šedé práce, inventura forem. Ty ne, amazonko: na pobřeží čeká nový ženich, mořský šál ti vlaje od zápěstí; hlava rodí nová substantiva, nepokorná zvěř se svíjí hladem, opera vychladla. Jak ale zbavit báseň řvavých barev divadla? Ještě snad vymyslet jednu či dvě písně, oslabit srdeční sval, zmást útroby a ponořit se v klíční kost. I to by bylo dost; hledím na film, v kterém prodléváš, zástupy masek, katechismus mikrobů, tvoje hravá něha zrána. Nesvobodný blb: Bermudy, iluze, fraška. Prachy se hrnou, proč je ale nenávidět. Přemítám, přenáším váhu na druhé chodidlo, křičím, čtu znova. Přivírám oči, naslouchám kastrátovi. Ty také: nezrušitelné vlastnictví už máme v sobě, v hlenech, genech, v době. Canto se hroutí, báseň imituje; kyanid žurnálů rozžvýkávám, žvaněním trávím, do noci vyhlížím z okna, koriguji všivý vztek. Protest je absence slova. (část cyklu) (Básně, 2003)