Jaroslav Erik Frič   (1949–2019) ACH LÁSKO SE ZLOMENÝM KŘÍDLEM snad křivě jsme kdysi přísahali? jen jediný je smutek na zemi že nejsme svati v jakých to úpornostech v propasti zápasíme a v mlčení klesáme a v stud kdy pro spravedlivé sstoupil do pekel jen pozemsky ze všeho lítost a ničeho už se nedotknout lásko má se zlomeným křídlem čím ještě spravovat svíravé stezky Páně o nichž praveno že nevýzpytné čím doplnit a prožít do syta v tak těžko zvládaných nevolnostech jen steskem vesměrným jonášovským jako by voda byla nad zemí vysoko a velryb tisícero splývalo s horizontem zda ve vodách ještě či v třpytivosti nebe? jak ptáčata přitisknuti a srdce usedá svírá se a třese kde pohozen s utrženou hlavou plyšový medvěd medvídek ještě ocumlaný uválený hadrovitý hlavně přes den neurvale v ústech nasládlo po jedlých kaštanech prodávaných v strážní budce časů klášterních chuť kaštanů které jsme nejedli když v poli brázda a divoké svině ve výběhu a v chrámě jsme slyšeli že víra pak je nadějných věcí podstata a důvod ten neviditelných s očima sklopenýma v kostelní lavici s kým vlastně spřaženi? málem v adventě ještě a půst nás už rozkládá perleťově jak hračky sil krutých nevědomých má lásko pro co nám ještě oči a cit v rukou zůstaly? v měkkosti nejněžnější když nožem v ráně pootočit vlevo či vpravo a dost lásko se zlomeným křídlem jak přesypat poušť mých špatných skutků a rozeznít struny břeskným úderem? všude už zhasli ale den nasvěcuje naši bolest tak zoufale lidskou když nevíme zda pozdě již nebo stále brzy? (Houpací kůň šera a jiné básně, 1998)