Líbilo se mi, že když Sudek přijel ponejprv do tohoto kraje, říkal dlouho, že se musí nejdřív porozhlédnout a pochopit celý kraj, než začne ‘práskat’, jak se vyjadřuje vždycky. Trvalo mu delší dobu, než přišel na chuť, a teď už jen běhá po kopcích jak čamrda a dělá překrásné záběry. V jeho krajinách se dá chodit... (Emil Filla, 25. srpen 1951, z dopisu Emanuelu Antonovi)

...divím se, že jste mi nenapsal dosud, že mám vymalovat bouři nad Hazmburkem. Právě zuří okolo Peruce příšerná bouře, blesk stíhá blesk a zem se chvěje, jako by se chtěla rozskočit. A je to hrůzostrašná podívaná. Ano, viděl jsem takovou bouři právě loni nad Hazmburkem a byla to podívaná pro bohy. Chtěl jsem právě začít malovat, ale vytušil jsem, že bouře se rozpíná na všechny strany a že nebudeme ani my ušetřeni u Brníkova, kde obyčejně tuto panorámu zachycuji. (Emil Filla, 14. srpen 1952, z dopisu Emanuelu Antonovi)

Udělal jsem za sobotu a neděli dva pohledy na kotlinu třebenického kraje, ač přece nakonec jsem promrzl – věř, je to zaměstnání pro vraha. Dosud každý krajinář to odstonal, že na tu svou vášeň vlastně zašel. A toho se také bojím nejvíce. Jeden pohled je od Chodovlic; byla vlastně mlha jen v dálce a viděl jsem matně jen hladomornu, ale nic víc – žádnou Milešovku a všechny ty vršky a vrchy –, ale v mlze krajina je také správnou realitou, i když lidé odtamtud budou říkat, že to tak tam není. Ten druhý obraz je nový můj objev od Úpohlav (také divné jméno Úpohlavy!) a myslím, že bych odtud mohl udělat serii obrazů. Na podzim ta krajina u Vás má zvláštní kouzlo – opuštěnosti –, všechno se chystá ke spánku a jako na truc ještě se vše rozzáří barvami, jako by každý strom vysílal své vlastní světlo. Vše se loučí s létem – jeřáb ulétá v krajinu jinou – pusto a nevlídno krajem i ladem – člověk se dívá dále, než je obzor, jako by chtěl uvidět vidinu příštího jara přes příští mlhy a sněhy, jako by chtěl vysnít lepší budoucnost. Škoda, že jsem nebyl na světě, když ty všechny kopce chrlily lávu a dýmaly čoud a země se třásla, hromy bily a dunělo to a praskalo – jen památka na to nám zůstala a celá krajina tou připomínkou žije a na rozdíl od jiných krajin má v sobě život, drama vzpínání se k nebesům a mluví o vzdoru proti všemu, co tlačí dolů a ponižuje. Nikde není na světě tolik krásy jako tady a lidé to neznají – jen ty o tom víš. (Emil Filla, 21. říjen 1952, z dopisu Ladislavu E. Drahošovi)

Zdroj: Čestmír Berka: Emil Filla. Krajina Českého středohoří (SNKLU Praha, 1964)

Strana 1 * Strana 2 * Strana 3