I Slunce vystoupí už jen o málo výš Nízké slunce. Konec léta přináší vítr a od moře sůl Nějaký vzdálený prostor, daleký tak, že ho nepřemůžeš očima a tak ho smíš jen obejmout, sevřít, chvíli zadržet Vteřinu pádu. Šeptající plachty lodí, opuštěné tělo dítěte na břehu mezi racky, třesoucí se stéblo drží křečovitě kámen, mezi kameny uvězněný Nízké slunce. Konec léta přináší vítr a od moře sůl Pohled přepadající do prostoru, který tě odděluje od neobyvatelného a oproštěného Nosiči světel se rozešli a zůstal jsi sám uprostřed pohledu vrženého ke dnu, na kterém zaniká něčí obraz, dlaň, vteřina zachvění nebo význam třesoucí se odpovědi světla říjen 2006, Miramare

	II (AUTOPORTRÉT NA KONCI PODZIMU) Mírný podzim. Jako by se teplo přelilo z věcí, stínů, zákoutí v tu zcelenou, uzavřenou stráň: nepustí dovnitř, ani vzhůru. Procházíš nitrem prostoru, který ti nepatří; všechno odstoupilo tam, kde to nepocítíš. Smlouva? Studená slova, žádný záblesk něčeho skutečného, na čem bys ztroskotal. prosinec 2006, za Vlašimí

	III Setmí se. Přijdeš domů a najdeš prázdný pokoj, stěnu, práh. Nevíš: jestli za sklem okna přes záclonu uvidíš postavu, jestli se pousmát nebo jen přejít byt a nesouvisle hádat: co nás předěluje, není totéž, co nás oddálí. Uvnitř...? Rozsvítíš a oba, tiše a svisle, zmizíte z prázdna očí, jež byste dojali. září 2007, Březina

	IV Už jenom okno, za kterým není nic: ani můj nebo tvůj pohled, ani nahoře, uprostřed, dole nějaké matné vidiny. Obraz se rozplynul, mlhou rozostřené vozy míjí tiše a nesmyslně. A jako zvíře sražené se světlo po vteřině natahuje a nezavíjí. září 2007, cestou z Březiny

	V Zvedá se vítr: myslíš na léto. Na co jiného myslet mezitím, po půlce října, než vítr dokreslí obzor a v dálce se ztratí ne to, cos nebyl, ale co nejsi ty. Zavřená cesta. Oči. Vítr žene listí. Přenášíš z jednoho břehu na druhý pohled, ale co zůstane složené? Vítr? Zaskočí tě detail ruky, natažené k spící mouše. říjen 2007, za Vlašimí

	VI (VEČERNÍ POKOJ) Stěny zastavily ticho, banální obraz. Barvy překrývá bílá, jako ve snu spuštěná opona, oddělující příběh od nehybných kulis, skutečnějších než vteřiny. Nic se nepohnulo. Za oknem stejné mlhavé přítmí, lampou sem tam vykreslený záhyb těla. A i věci napomenou už jen vzdáleně: vidíš jako v muzeu falešné světlo, pod nímž se pouze napouštíme tvary. listopad 2007, Čechov

	VII (NÁVOD K POUŽITÍ) Díváš se na pohled, zvolna ztěžknul; světlo otáčí kulisami, ze kterých paprsky, odražené žaluzií v protějším okně, sjíždí k tělu. Nikoho nečeká. Na chodbě za zdí kroky, které nepřipustí odstíny. Crescendo nebo decrescendo hmoty jak jehla proniká pohyblivou tkání. říjen 2007, Fredevald

	VIII Třiatřicet: máš ženu, syna, 3+1, výhled do krajiny. Neslyšíš hlasy, které šeptají? Zbylo to podstatné: směšný a zbytečný život. Přijít na to, jaký dává smysl cesta, stánek na sídlišti: omyly nemůžou být zbytečné. Ale hlasy jsou tišší a tišší. říjen 2007, za Vlašimí

IX Šedé prázdno večerního pokoje větví se za oknem: pohyblivý neklid postav okamžik míjejících mezi stísněnými domy – jako zarostlou úvozovou cestou. Obraz rozpíjí voda zamženého skla pod dechem kulis, ale ze které strany přibližuješ ruku, zvolna stírající vzdálené světlo, tvůj zaskočený údiv? Co se dnes vynoří, zůstane dálkou. Do očí zapadne jen hráz, držící proud, a šedé prázdno večerního pokoje, z nějž zdá se možné – už nevyplout. říjen 2007, Březina