/ / / Husy na ztemnělém nebi; stálý neklid někam, odkud už není návratu, jako bys byl vyrušován ze soustředěnosti na sebestředný život, který tě prorůstá. – Vysoko někde jistý zásah smrtící ruky – a je to vzpomínka na blaho střetnutí, kdy jste si nemohli napovědět, ale též si zůstat lhostejní –, co tě završuje a připravuje. Dny jako jiné. Jako bychom se neblížili ohni. říjen 2001, Vlašim

VEČER Tma uhozuje přes prsty zloděje cukru. – Ve vzduchu setkají se vůně malin, rybíz, angrešty jak doma v koutě zahrady a v míse babiččiných dlaní. S tou mísou odešel někdo. A i nezhoustlé je si blízko, jako na domě si jsou dveře a vylomené zárubně. srpen 2001, Nové Hutě

KÁCENÍ MIRABELKY Utéci do tmy, která schraňuje plody a listy v dobrém sklepě zimy. A řekni, kdo tvůj kmen, sťatý, podá jí jak tělo slepce s bílou holí ran – zatřených mrazy, je blízko? Mlčíš v tápavém večerním slunci hledajíc to dítě na větvích, jež nad ně stoupalo a teď jen padá v ně, na oheň myslíš, co tě očekává, a je-li poslední ten oheň, za nějž chlad už nedosahuje – – anebo ještě sahá i tam, jako se po mirabelkách naprázdno natahuje do přespříliš vzrostlých, starých korun? Utéci do tmy. Léta jsou jenom kruhy, v nichž se bez únavy pohybují běžci. A smrt? Já o ní nevím a ty jsi mrtvá. listopad 2001, Vlašim

/ / / Těžké listopadové propadání za mrtvými, kteří jsou nabobtnalí hrůzou dříve necítěnou a ve skle toporně se prohlížejí, jako kdyby neočekávali vlastní zvětšení a přiblížení; a v hloubce kolejí do měkké půdy vytlačených louže zakrývají stopy těch, které vlekli před námi, prach a popel. Lehká těla dnů. Klesání do brázd nejbližšího šera: Pod křídly zasvěcovatelek nocí mizí odcizené, ale chybí zvroucněné. listopad 2001, Vlašim

SOUMRAK Zapadlo slunce. Cesta růžovými sady šer. Poštolky šera. Říjen, listopad. Myši jak skývy příběhů: stínů v plesnivině. Říjen, listopad. Níží se unavené břímě světa. Kos melancholik stihne poslední cukrkandl trylku: ale zvedne ho jaro bez smrti, listopad, říjen. říjen 2001, za Vlašimí

PODZIM V ZAHRADĚ V MIRAMARE Tak daleko od domova ještě nejsi, abys necítil stesk – a ostří nedalo se na kotevním poli rozlišit. Obrysy věcí přesto ztmavlé vzdáleností, kterou zakrýt ti pomůže netopýr bloudící v strništi nebe. Umíráme celý život pro takový zlomek času, v němž cítíme za neodvratností smrti spřízněnost. Koho, s čím? V domě nikdo nebydlí a dům tu není, bůhvíco opouštíš. listopad 2001

ZIMA U RYNOLTIC Jsi skleněná: ve zdviži mrazivého šera spád srázů zpřísňuje. Den má blízko do večera, a vůz, jenž nevrací se, neujede, neboť jsi na něm. A všechno kolem se vzdálilo a zahalilo do něčeho, které je ochotnější nehnout se z místa. Nyní. Čas – následnost nových cizot. říjen 2001, Vlašim

VYBAVUJE SE TI DUSIVÉ... Vybavuje se ti dusivé napětí nějaké Durychovy povídky; vedro, stravující aleje stromů; prašná cesta; zemdlelá pole potažená bělavou plentou poledne; poutník na obzoru bez obrysů, bez věcí; vůz mrtvolného, dýchavičného klidu; a dívka vracející se – odkud? kam? nese v očích rozedřených do krve, bez žádosti, bez úpěnlivého naléhání o cokoli, a přece tak daleka spočinutí nebo lhostejnosti – tvůj osud. prosinec 2001

DO POLÍ V PROSINCI Tichý, dávivý mráz polím předčítá. Struk obnaženého nitra trhá mlčírna. A kde tys tu, co tě ohmatává: tvar sytící se po nicotě jen z prázdna. prosinec 2001, za Vlašimí