MIRAMARE 1 Únava z dlouhé cesty, na chvíli oddálená vzrušenými hlasy; nedozírná plocha moře, bíle namáčená v pohybu větru; ještě ne spánek, a sen se přece dožaduje madel skutečnosti, klouzajících do propasti večera, jenž převáží lodě. 2 Blízkost nemá na vybranou, přitažlivost se jí zmocňuje stejně jako odtažitost; i kdybychom si byli blíže, nebudeme více sami, i kdybychom byli osamělejší, nebudeme méně přibližní. Vteřiny ničí prostor, jenž zaceluje jizvy, ale hodiny, které si jej pak chtějí podmanit, nacházejí pouze rozevřené rány prázdna. 3 Lze věčnost obývat, když si ji nelze podrobit? Ale s přítomností je to stejné, i ona je jen obrazem viděným v zrcadle; a slovu přece také nepřikazuje duše, co má říci, ale tělo, co musí zamlčet. – Jistě, vše je blíž, ten kout zahrady a dům s bílými stěnami; vše je blízko jako obraz kouře vypouštěný kdesi za sklem nádražní haly, a i kdybys byl anděl a vstoupil za plátno, spatřil bys jen vyděšené tváře těch, kteří se vzdalují nebo rozplývají. červenec 2003

MATKA A VZDÁLENÝ SYN Ranní, pomrzlé slunce; jak nehojivý fáč tříštěné do ran, které se rozvírají; jako brána spouštějící prostor, jímž se prodíráš: klec. Ale kříž je větší a větší, tváře vzdálenější, paměť vyprchává obrazy, které už nesestavíš. Klec, samota andělova v slepém souručenství Smrti: Peklo není dole. Do vysátého mléka mlhy naráží vítr. Velký pátek 2003, Vlašim – Zruč nad Sázavou

/ / / Vzdálil ses od všeho. Za tebou pusté území bez vzpomínek a bez života. Kým jsi tedy byl? Nebyl jsi nikým a nikdy nebudeš, osudy, tobě nedostupné, jsou psány v knize, z které kdosi, ohyzdně vysmívající se skrývané trapnosti, předčítá větru volnosti, vytrhávajícímu listy. červenec 2003

POEZIE Maxi B. Postihnout ne slovem, pouhým jeho zachvěním veškerou tu nehybnou rozkolísanost hmoty, která se nikam neubírá a nespěje, doplňujíc prázdnotu opakem, od něhož jí není rozlišení; zachytit ne příměrem, ale pojmenováním, vycházejícím z neklidné mysli určujícího tvůrce, podstatu propasti, skryté za obraz života; trvajícího v jakémsi přízračném bezvědomí soumraku, jenž stále nenastává a jehož trýzeň nesílí, a přece – blíží se jako oheň, vědomý si svého dovršení a postupu; požár v sýpce lačnosti, pohrávající si trpělivě s tělem oběti, kterou sám plodí nebo vymezuje. září 2003

DO TMY Cos žil? – Za tebou jen neutříditelná, nekonečná změť promarněných dnů; odtažitá reflexe světů, které jsi nestvořil a neobsáhl; zdlouhavé, trpělivé andante zničující ruky, jež černým flórem inkoustu překrývá prázdná místa prostoru, vysátá slovy. říjen 2003