Škváry citů vrh’ jsem v popel...

Vladimír Houdek
(21. října 1869 Praha – 28. srpna 1908 Praha)

Mezi básníky, kteří vstoupili do literatury přelomu 19. a 20. století – bohaté na nová jména, tendence a podněty – a její obraz v menší či větší míře ovlivnily a proměnily, patří i Vladimír Houdek. Na rozdíl od řady svých vrstevníků je dnes skoro neznámý, ačkoli i několik málo ukázek v antologiích z nedávné doby prozrazuje autora svébytného a nezaměnitelného tónu. Snad na pozapomenutí básníka nese vinu i to, že se jeho talent a poetika kvůli nepříznivým životním okolnostem – posledních více než 6 let svého nedlouhého života strávil v ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici v Praze – nemohly rozvinout k metám, naznačeným sbírkami Vykvetly blíny (1899) a (v menší míře) V pavučinách nervů (1901) – dílo zůstalo v podstatě fragmentem.

Má-li být Houdkova poezie charakterizována ve zkratce, snad nejpříznačněji ji vystihuje (patrně nejznámější) autorova báseň bez názvu (Roztálo srdce v ohni vášní) z druhé sbírky: dominuje jí jednota výrazu, obsahu, formy; verš je skřípavý, bez prostoru pro neurčitost; melodie ustupuje rytmu, všemu vládne neklid a nervozita; „oheň vášní“ je ničivý a neuhasitelný, a na pozadí „ohně bolestí a vzdoru“ se vynořuje jediná hodnota, které se lze životem přiblížit – jeho (smutná, chladná a vzdorovitá) důstojnost tváří v tvář zániku a absurditě.

Houdkovo pohrdnutí časovým stejně jako věčným je neobvyklé svou mimořádnou důsledností; obzor básní je téměř celý směstnán do několika málo motivů a až chorobně opakovaných a přetvářených scenérií, jimž dominuje úděl prvotního hříchu, vášeň ve své tělesné a téměř vždy ponižující, odpudivé, zesměšňující podobě. Texty bývají exponovány v neúprosně kontrastním světle, odhalujícím determinaci lidského osudu rozkladnou mocí vášně (básně Zimní večer, První noc) a absenci pevného bodu; zúžení autorova světa do prožitku stále znovu a znovu se vynořující tělesnosti je především seberozdíravě kruté, propast nelze překlenout („stoupala Láska, Madonna bílá, a na zemi nechala / jen Rozkoš, hrdou svým hříchem a jásavou vášně mukou“ – báseň Já v chvíli tu necítil více). Objevují-li se tyto motivy v textech, v nichž jedinečné ustupuje obecnému, okamžité historickému, ve kterých sebeničivé zastoupení autorského subjektu podléhá pokusu o nadhled (např. cyklus básní s motivy z Nového zákona ve druhé sbírce, prostoupený tematikou tělesnosti), působivost se obvykle vytrácí a zbývá jen křečovitý a rozmělněný výraz. V polohách s výrazně subjektivním, soukromým ponorem, reflexemi já i vlastní tvorby je naproti tomu gesto pohrdání světem i vědomí marnosti neodosobněné a naléhavé, tak jako v jedné z nejpřesvědčivějších Houdkových básní, kterou graduje sbírka Vykvetly blíny: „Však ty, jenž sílu máš v svých prsou lednou, / zde Kalvarii měj – kříž marný – přesvědčení, / že bídný soucit hoden tebe není! // A krutost Ahasvera, Krista klid / se v tobě spojí v sílu bezohlednou: / kopati bohy – s křížem na smrt jít. –“ (Sonet na rozloučenou mladému čtenáři).

Písňová forma a ironická nebo cynická distance některých textů připomene Machara nebo (o více než desetiletí mladšího) Gellnera; některými texty prosvitne – vedle dalších dobových vlivů, kterým byla zejména druhá Houdkova sbírka poplatná – i vliv poezie Březinovy, patrný v delším, mohutně klenutém verši („Já v chvíli tu necítil více – závratným štěstím zmámený, / než že se z Tvých ramen dvě nezdolné vlny staly, / jež smetly mne ve propast, ve tmách kde rudé blesky se vzňaly / a z hlubin Tvé bytosti vyšlehly neznámé plameny.“ – báseň Já v chvíli tu necítil více), v záblescích tajemství a neznáma, v podivuhodně prožívané jednotě živého a mrtvého světa (básně Já věřím..., Sen jeptišky, Bez krbu...). Jen v několika málo básních pracuje Houdek ve větší míře s náznakem, většinou není skryto nic; texty, které otvírají čtenáři prostor pro doznění a vyzývají jej k návratu či setrvání, patří k nejlepším (Oběti, Klášter, Zimní večer, Před slávou hostie, Sen jeptišky). Stejně řídce jako náznakovost, a obvykle ve spojitosti s ní, se v autorově poezii vynořuje ztišení nebo pokora, ačkoli i skrze ně prosvítá nezvratná marnost („Ó něžné oběti, vy srdce v ohni mroucí, / proč v božském oblaku vás jímá touha tajná, / jít v plazivý ten dým, v něm skrýt své tluky vroucí / a tichým terčem být pro smrtný oštěp Kaina?“ – báseň Oběti). Náladou místy Houdkova tvorba předjímá expresionismus; sbírkám Jana Opolského ze stejné doby, zmiňovaným někdy v podobné souvislosti, se však příliš nepřibližuje, Opolský je mnohem stylizovanější, rafinovanější, hravější, od textů si udržuje (soustavný) odstup; poměrně daleko stojí i od těžiště německého expresionismu 10. let 20. století, především exponovanějším zahrnutím vlastního já, které je v Houdkově poezii středem dění (zděšení), prostorem, v němž se protíná hrůza viděného a tušeného.

Po formální stránce byla autorovi vlastní pevná forma (často sonet nebo básně v pravidelných čtyřveršových strofách) stejně jako volný verš; místy jako kdyby se rozdíl mezi pevným a volným tvarem vzácně stíral. V některých textech přitom lehkost výrazu ostře kontrastuje s motivy rozkladu a skepse a jejich tíživostí.


Přestože lze v obou sbírkách nalézt mnoho dobové literární konvence, rétoričnosti a nezdařených pokusů (zejména o historicko-náboženské a národní reflexe, ve kterých se zcela vytrácí cit pro odstíny), stojí Houdkovo skromné dílo za připomenutí. Platí to jistě i bez ohledu na poněkud mlhavý koncept „prokletého básníka“, v jehož souvislosti je Houdek někdy připomínám (a který by byl u málokterého českého autora přiléhavější); texty dnes vypovídají především samy za sebe a o sobě. Málokdo další přetavil neštěstí vlastního života a seberozdíravé vidění a tušení v tak průzračné svědectví jako Vladimír Houdek ve svých nejpůsobivějších textech – svědectví mimo jiné o tom, že blízkost poezií a intenzita čtenářského zážitku nejsou určovány příbuzností vidění světa. Sebeničivý pohled, prohlubovaný tvorbou téměř neschopnou setrvalejšího odstupu či kalkulu, dospívající znovu a znovu jen k branám světa, v němž „nervy, uštvané prázdnou rozkoší, / zášť, odpor budou jen cítit“ (báseň Finale), pravděpodobně souvisel s propukající duševní chorobou, která zřejmě poznamenala už druhou sbírku, mnohem méně sevřenou a vyrovnanou než první, a celkový úpadek tvůrčích sil.

Vrátíme-li se k Houdkově erbovní bezejmenné básni (Roztálo srdce v ohni vášní) a jejímu vyústění, slyšíme svébytné autorovo vztažení se k metafyzickému. Jako kdyby Houdek zde i na jiných místech, řídce roztroušených v básních, vydal také svědectví o tom, že za naprostým vzdorem a pohrdáním je přece skryta potřebnost doteku s nadčasovým, i kdyby ruka byla natažena jen z druhé strany, i kdyby „v cíp nebes, věž kde čněla“ mohla směřovat jen „němá výčitka“ (báseň Cesta silných), a že sklonění, kterému zde předchází tak neúprosný a dopředu beznadějně ztracený zápas, jaký básník vedl se svým viděním a prožitkem světa, je tím nejosvobodivějším rozměrem naprostého zřeknutí se východiska z pobytu zde, „v pochmurné vášně roznětu“, v níž není víc než „děs prázdna“ a kde jen „plameny krve zbaví záhrobní zimy“.

Petr Fabian

Zapomenuté světlo
edice české poezie

TOPlist TOPlist