František Pečinka
(27. 12. 1869 Nový Bydžov – 14. 5. 1917 Brno)
Básnické dílo Františka Pečinky (vl. jménem František Pečenka) je dnes téměř zapomenuto. Bylo sice zmíněno v některých antologiích (Zpívající labutě, 1971; Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2000) i časopisecky (Souvislosti, 1998), ze stínu známějších generačních druhů však nevystoupilo. Zčásti snad i oprávněně, v Pečinkově – nerozsáhlé a monotónní – tvorbě se ozývají dobové vlivy i autoři (Machar, Karásek, Sova, později i Opolský a Hlaváček), jimž zůstával místy poplatný. Přesto vytvořil dílo, které je – i díky své nerozsáhlosti – vzácně sevřené a v dobrém slova smyslu jednostrunné, nerozbíhavé; aniž by absence formální či obsahové „palety barev“ (Pečinka byl znám spíše jako malíř) vyvolávala dojem fádnosti či neschopnosti vymanit se ze zajetí daného tvaru (obvykle šestnáct veršů ve čtyřech strofách, s pevným rýmovým schématem – zejména v prvních dvou sbírkách) i obsahu (převládající krajinné pozadí, s velkým citem pro detail v barvě i dění a bez jednorozměrné lyrické popisnosti).
Jedním z mála tříštivých bodů Pečinkovy poezie je rozpolcenost mezi (odlehčeným a ironickým) gestem „vším zhrdajícího cynika“ a (tíživým a naléhavým) pocitem stesku, samoty, potřebnosti poezie pro vlastní bytí a (ničím neodstíněným) prožitkem marnosti (i jen lehce dotknuté na pozadí přírodních scenérií – kdy „ve všem tušiti lze záchvěv zimy“ a „kam se hneš, hlas cvrčků třesavý / z travin a roští pozdravuje tebe / jak výsměch ostrý, bodavý...“), která se projevuje už od autorovy prvotiny, Sešitu veršů (1894). Za nejosobitější lze pokládat Pečinkovu druhou (poslední vydanou za jeho života) sbírku Dojmy z Paky (1897), napsanou v letech 1894–1895. Název by mohl poukazovat na svět příležitostných skic a dobových veršů; časoprostorové ukotvení je však mnohem více prostředkem než cílem, a textům omezeného rejstříku se tak dostává – neprvoplánově, a především tam, kde autor ponechal otevřený prostor k doznění a čtenářskému dialogu (básně Hyper–pleinair, Hřbitov za městem, Doma ad.) – nadčasového záběru. Cynické gesto ve srovnání s předchozí sbírkou zčásti ustoupilo do pozadí a místy srostlo i s neodlehčenou tíživostí („zem duní, hřímá... Jeseni v mém kraji! / Teď chechtá se cos z telegrafních drátů, / kde mrtvě dlouhé pavučiny vlají / jak cáry z bílých svatebních tvých šatů...“), což je poloha Pečinkovi mnohem vlastnější než chladný (vnějškový) cynismus. Texty čtenáře nepřekvapují jednotlivostmi, které jako by mizely ve prospěch celku. Ve srovnání s jiným představitelem básnického impresionismu 90. let 19. století – Karlem Červinkou – jsou Pečinkovy texty přesvědčivější ve svém úhrnu a možná méně působivé v jednotlivostech. Krajiny, jež lze skrze ně nahlédnout, jsou blízké a povědomé (a přece neznámé), převážně strnulé a nehybné, a snad právě i touto (časovou) strnulostí současné, s neměnnou platností a záběrem. Pečinkův impresionismus tak zasahuje daleko nad krajiny a „dojmy“.
Sevřenost celku i jednotící pozadí, v rovině obsahové i formální, byly do značné míry opuštěny v poslední, posmrtně vydané sbírce Vlčí mák (1917). Těžiště se přesouvá z konkrétních krajinných či městských kulis na pozadí snových vizí, vědomí marnosti je jednou z mála konstant, bílá šeď se stává krvavou a neprostupnou („Jakýsi šedý omrzelý svit / v tvou samotu i do duše se vkrádá / ... / odejít v lesy, jak kdys Seneca, / své tepny otevřít a s klidem zříti, / jak do trávy krev zvolna odtéká, / jak odtéká s ní marné tvoje žití...“ – báseň Odchod), texty expresivnějšími (nápadně patrné mj. při srovnání dvou básní s názvem Doma z Dojmů z Paky a Vlčího máku; zatímco v první je bezvýchodnost a nehybnost spíše tesklivá a vyrovnaná, ve druhé se stává mrtvolnost ticha rdousivou a nesnesitelnou). Vše je konečné a omezené, zároveň však neklidné, jakoby horečnaté, vědomí zániku a samoty je těžší a naléhavě zasahuje i intimní texty („Krok cizí nevzbudí ty dlouhé chodby němé, / kde věčně budem procházet se sami...“ – Sloky pro mou ženu); kde dříve vládl „jen“ „stesk opuštěných předmětů“, děsí nyní „soumrak věcí“, vše svírá mrtvolný a mrazivý klid, v němž „není barev, stínů“, „není dne ni noci“ a „jen ta šeď se sráží na obzoru“. Síla Vlčího máku spočívá na rozdíl od obou předchozích souborů spíše v jednotlivých textech a najdeme zde možná nejlepší Pečinkovy básně (Odchod, Šedivý den, Doma).
František Pečinka nebyl básníkem velkým ani hlučným a jeho skromné dílo, oproštěné od vnějškové efektnosti a literární ambicióznosti, možná časem upadne v zapomnění úplné. Pozorný čtenář však ve zdánlivě banálních krajinách, zvláště tam, kde autor zanechal prostor nedořečeného, může objevit nevšední světy a zarazit se nad platností jejich dosahu stejně jako nad paradoxní živostí poezie, která „pracuje s šedou či modravou monochromií a s ‘bílým jasem’ osvětlujícím siné sádrové krajiny“ (Vratislav Färber). Nechť je tento výbor pokusem oddálit chvíli, kdy František Pečinka bude zapomenutou postavou literární historie.
| Petr Fabian |
